Sbohem, Anglie

Dne 22.6.2020 v 8.ráno si naposledy máváme s mojí spolusestrou Kathy v Lonýnské Liverpool Street Station  po více nežli pětiletém životě v tamní komunitě. Můj úsměv říká, že se těším na svůj staronový život v Praze a zároveň restrikční opatření  coronoviru mi dala čas podívat se výčet přijatého bohatství a prožitků v zemi, která zůstává jiná nežli je ta moje. Bylo to  „Pro Ježíše a jeho Evangelium“ a „ Pro větší lásku mezi mnou a Pánem“, že  jsem 8.4.2015 odjela do Británie. A On mi odplatil ještě větším darem. Malá sestra Magdaléna napsala: „ Budeš se muset stát ve svém novém prostředí opravdu jednou z lidí, ke kterým přicházíš. Budeš muset dlouhá léta studovat jazyk, zvyky, snažit se proniknout ke kořeni myšlení národa, pro který tě Bůh určí. A nebudeš vždy pochopena kvůli své rozdílnosti.“ Musím říci, že původní okouzlení touto velikou zemí skončilo chvílí, kdy jsem jako imigrant nebo jako mnoho jiných v Britanii nedokázala dosáhnout prakticky ani na základní zdravotní péči. Zjistila jsem, že všechny nabyté schopnosti procházejí komunikačním kanálem, a když vám nikdo nerozumí a vy jim také ne, je to dlouhodobě frustrující pro obě strany. Netušila jsem, že budu potřebovat až tak mnoho úsilí se naučit anglicky a integrovat se do nového prostředí. Pracovala jsem jako ošetřovatelka mojí spolusestry až do jejích 93 let. V  Británii jsem zůstala až do chvíle, kdy už bylo třeba se vrátit domů kvůli Brexitu a pomoci s maminkou.

Uvědomuji si svoje nové objevy:  Prvním byl život našich sester v důchodovém věku. Žádné naříkání, ale elán žít, zapomenout na sebe drobnou službou a přijetím návštěvy kdykoliv zazvoní či zavolá, a navíc jí uvolnit svůj pokoj na přespání. Přijímaly jsme i naše malé sestry na delší dobu, aby si zdokonalily angličtinu, jako sestry z Vietnamu, Francie,  z Německa a Rakouska. Internacionalita Londýna dobře ladila s naší anglicko-vietnamsko-česko-francouzskou komunitou. Na našem 13. patře jsme měli rodiny z Nigerie, Ugandy a Alžírska, v domě Syřany, Turky, lidi z Asie, bylo nás kolem 400. Tato různorodost nebránila přátelskosti našich vztahů. Nacházely jsem u nich určité zázemí, zvláště v době křesťanských a muslimských svátků nebo dovolených, kdy jsme si vyměňovali vzájemné návštěvy , dobroty, nebo jsme sousedům svěřily naše kytky.

Obrázek ukazuje výhled a náš dům. Naše farnost Sv.Monika  byla převážně africká a to mi dalo nahlédnout do spoutanosti jejího zpívání a bubnování při mši a objevit krásu něčeho úplně jiného. Oni na oplátku akceptovali můj slovanský přízvuk, když jsem pomáhala se žalmy nebo se sóly. Jsem velmi vděčná za práci na sobě a svých pocitech, spolu s lidmi, kteří mi moc pomohli. Když jsem byla připravená sloužit lidem s terminálním stádiem Aids, začala jsem 1x týdně docházet jako dobrovolnice do nemocnice Mildmay.

A tam jsem našla poklady! Lidé, co byli na okraji společnosti pro svoji nemoc i historii, se stali na chvíli mými bratry a sestrami. Já jim věnovala čas, hovor, písně a hru na kytaru, oni svoji životní historii a hlavně úsměv jako znamení jejich daru naděje, i když už neměli v co doufat.  Modlívali jsme se společně v nemocniční kapličce s těmi, kdo ještě mohli chodit. 

Asi nejvíce ze všeho si odnáším skutečnost, že ty nejkrušnější chvíle v zahraničí byly pro mne nakonec tím nejdůležitějším projevem Boží lásky pro mne a nakonec i pro moje bližní, a já cítím, že jsem vstoupila na cestu přijímat ji bez nutnosti si ji zasloužit, a tím se pomalu uschopnit ji také svobodněji dávat kolem. Pane, děkuji Ti, že jsi pohnul skálou a zavolal mne na čas do Anglie.                    

Jak jsme prožily dobu rouškovou…

To, co se nám o Vánocích zdálo býti vzdálené, někde na druhém konci světa v Číně, to se „skokem“ stávalo blízkou realitou…Nejdříve v Itálii a pak i u nás, Covid 19 nás neobešel.

A tak nastalo „Pondělí“ kdy jsme se ocitly všechny čtyři doma, v státem nařízené karanténě. Před vidinou tolika volného času, který se nám otevřel, jsme si řekly, že posvětíme více času modlitbě, zvláště adoraci. Ale jak bude probíhat náš denní řád? V tom jsme moc jasno neměly. A tak se jedna z nás pustila do úklidu, aby nějak „smysluplně“ využila čas a v určitém momentě vešla do pokoje s kusem látky a s otázkou: „Co s tím, potřebujeme to?“ Pak se zamyslela a řekla: „No, z toho by byly hezké roušky“.  Komunita jednohlasně souhlasila. Vždyť roušky jsou teď velice hledaný artikl a určitě jich budeme několik potřebovat. V tu chvíli jsme ještě netušily, co vzejde z tohoto rozhodnutí…

Ještě v ten samý den jsme dostaly přes KVPRŽ prosbu o pomoc při šití roušek pro Arcidiecézní Charitu.  Všechny jsme se nadšením pustily do akce. Nakoupily jsme látky, gumy a ze skříně  vytály naši „babičku Veritasku“, která tam několik let v klidu odpočívala. Promazaly jsme její „staré klouby“ a  mohly jsme začít. První výsledky nebyli moc valné, ale postupně se naše výkony zvedali až na 70-80 roušek denně.

Když došly všechny zásoby látek, díky naším přátelům jsme ani jeden den nestrádaly jejich nedostatkem. Naše dny dostaly pevný řád: ráno v 7,00 jsme se přes TV Noe účastnily mše svaté se sv. Otcem, po ní byly Ranní chvály a pak výstava Nejsvětější svátosti. V adoraci jsme se postupně střídaly.až do oběda. Jedna se modlila a zbytek šil roušky. Další se postarala o oběd a nákup. Odpoledne nám zbyl čas i na procházku do přírody. K Nešporám jsme přidaly společnou modlitbu Růžence a Korunku k Božímu milosrdenství. My pracující jsme si první měsíc užívaly snídani a oběd bez stresu a sladký život bez ranního budíčku v 5 hodin. Po prvním pohodovém měsíci v nás  začaly klíčit otázky: Jak to všechno skončí?  Co bude, jestli nás propustí z práce?  Jak  tady budeme dál existovat  bez pojištění?  A co naše rodiny, přátelé, sestry v zahraničí? Začalo pro nás období zkoušky naší důvěry. V praxi si ověřovaly, jak žijeme to, co se denně modlíme  v modlitbě odevzdání. „Můj otče, odevzdávám se Ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to…“

První „jobovka“ přišla v půlce dubna, když se sestra Ľubica dověděla, že koncem měsíce musí ukončit práci v papírnictví, kterou měla tolik ráda.

Mezi  tím přicházeli od Pavly z Anglie opakované zprávy o zrušení  letů a její návrat se posunul na dobu neurčitou.  Naše denní rouškové výkony se začaly pomalu ztenčovat. Ľubica se pustila do intenzivního hledání nového zaměstnání. Naše novopečená regionální ekonomka téměř měsíc zápasila s příjmy a výdaji v sedmi různých měnách a Magda se rozhodla rozšířit zásoby ve své „keramické dílně“. Nakonec na roušky zůstala jenom sestra Božena, která jako zaměstnankyně Charity to vzala jako svůj homeoffice a věrně vytrvala až do svého návratu do práce.

Teď už je vše minulostí. Budíky zase vyzvánějí od páté hodiny ranní, Ľubica má novou práci a navíc i zkušenost, že ne všechno, co v inzerátech na internetu vypadá úžasně, odpovídá realitě. Pavla je zpátky doma…

 Zdá se, že se život vrátil do starých kolejí. Ale ne až tak úplně. Jsme teď  bohatší o zkušenost, že Pán nás neopustí a dá nám v pravou chvíli to, co potřebujeme. Dokážeme žít z této zkušenosti a nepropadneme zase pochybnostem, když se někdy ocitneme v jiné „době rouškové“?