Sbohem, Anglie

Dne 22.6.2020 v 8.ráno si naposledy máváme s mojí spolusestrou Kathy v Lonýnské Liverpool Street Station  po více nežli pětiletém životě v tamní komunitě. Můj úsměv říká, že se těším na svůj staronový život v Praze a zároveň restrikční opatření  coronoviru mi dala čas podívat se výčet přijatého bohatství a prožitků v zemi, která zůstává jiná nežli je ta moje. Bylo to  „Pro Ježíše a jeho Evangelium“ a „ Pro větší lásku mezi mnou a Pánem“, že  jsem 8.4.2015 odjela do Británie. A On mi odplatil ještě větším darem. Malá sestra Magdaléna napsala: „ Budeš se muset stát ve svém novém prostředí opravdu jednou z lidí, ke kterým přicházíš. Budeš muset dlouhá léta studovat jazyk, zvyky, snažit se proniknout ke kořeni myšlení národa, pro který tě Bůh určí. A nebudeš vždy pochopena kvůli své rozdílnosti.“ Musím říci, že původní okouzlení touto velikou zemí skončilo chvílí, kdy jsem jako imigrant nebo jako mnoho jiných v Britanii nedokázala dosáhnout prakticky ani na základní zdravotní péči. Zjistila jsem, že všechny nabyté schopnosti procházejí komunikačním kanálem, a když vám nikdo nerozumí a vy jim také ne, je to dlouhodobě frustrující pro obě strany. Netušila jsem, že budu potřebovat až tak mnoho úsilí se naučit anglicky a integrovat se do nového prostředí. Pracovala jsem jako ošetřovatelka mojí spolusestry až do jejích 93 let. V  Británii jsem zůstala až do chvíle, kdy už bylo třeba se vrátit domů kvůli Brexitu a pomoci s maminkou.

Uvědomuji si svoje nové objevy:  Prvním byl život našich sester v důchodovém věku. Žádné naříkání, ale elán žít, zapomenout na sebe drobnou službou a přijetím návštěvy kdykoliv zazvoní či zavolá, a navíc jí uvolnit svůj pokoj na přespání. Přijímaly jsme i naše malé sestry na delší dobu, aby si zdokonalily angličtinu, jako sestry z Vietnamu, Francie,  z Německa a Rakouska. Internacionalita Londýna dobře ladila s naší anglicko-vietnamsko-česko-francouzskou komunitou. Na našem 13. patře jsme měli rodiny z Nigerie, Ugandy a Alžírska, v domě Syřany, Turky, lidi z Asie, bylo nás kolem 400. Tato různorodost nebránila přátelskosti našich vztahů. Nacházely jsem u nich určité zázemí, zvláště v době křesťanských a muslimských svátků nebo dovolených, kdy jsme si vyměňovali vzájemné návštěvy , dobroty, nebo jsme sousedům svěřily naše kytky.

Obrázek ukazuje výhled a náš dům. Naše farnost Sv.Monika  byla převážně africká a to mi dalo nahlédnout do spoutanosti jejího zpívání a bubnování při mši a objevit krásu něčeho úplně jiného. Oni na oplátku akceptovali můj slovanský přízvuk, když jsem pomáhala se žalmy nebo se sóly. Jsem velmi vděčná za práci na sobě a svých pocitech, spolu s lidmi, kteří mi moc pomohli. Když jsem byla připravená sloužit lidem s terminálním stádiem Aids, začala jsem 1x týdně docházet jako dobrovolnice do nemocnice Mildmay.

A tam jsem našla poklady! Lidé, co byli na okraji společnosti pro svoji nemoc i historii, se stali na chvíli mými bratry a sestrami. Já jim věnovala čas, hovor, písně a hru na kytaru, oni svoji životní historii a hlavně úsměv jako znamení jejich daru naděje, i když už neměli v co doufat.  Modlívali jsme se společně v nemocniční kapličce s těmi, kdo ještě mohli chodit. 

Asi nejvíce ze všeho si odnáším skutečnost, že ty nejkrušnější chvíle v zahraničí byly pro mne nakonec tím nejdůležitějším projevem Boží lásky pro mne a nakonec i pro moje bližní, a já cítím, že jsem vstoupila na cestu přijímat ji bez nutnosti si ji zasloužit, a tím se pomalu uschopnit ji také svobodněji dávat kolem. Pane, děkuji Ti, že jsi pohnul skálou a zavolal mne na čas do Anglie.