Jak jsme prožily dobu rouškovou…

To, co se nám o Vánocích zdálo býti vzdálené, někde na druhém konci světa v Číně, to se „skokem“ stávalo blízkou realitou…Nejdříve v Itálii a pak i u nás, Covid 19 nás neobešel.

A tak nastalo „Pondělí“ kdy jsme se ocitly všechny čtyři doma, v státem nařízené karanténě. Před vidinou tolika volného času, který se nám otevřel, jsme si řekly, že posvětíme více času modlitbě, zvláště adoraci. Ale jak bude probíhat náš denní řád? V tom jsme moc jasno neměly. A tak se jedna z nás pustila do úklidu, aby nějak „smysluplně“ využila čas a v určitém momentě vešla do pokoje s kusem látky a s otázkou: „Co s tím, potřebujeme to?“ Pak se zamyslela a řekla: „No, z toho by byly hezké roušky“.  Komunita jednohlasně souhlasila. Vždyť roušky jsou teď velice hledaný artikl a určitě jich budeme několik potřebovat. V tu chvíli jsme ještě netušily, co vzejde z tohoto rozhodnutí…

Ještě v ten samý den jsme dostaly přes KVPRŽ prosbu o pomoc při šití roušek pro Arcidiecézní Charitu.  Všechny jsme se nadšením pustily do akce. Nakoupily jsme látky, gumy a ze skříně  vytály naši „babičku Veritasku“, která tam několik let v klidu odpočívala. Promazaly jsme její „staré klouby“ a  mohly jsme začít. První výsledky nebyli moc valné, ale postupně se naše výkony zvedali až na 70-80 roušek denně.

Když došly všechny zásoby látek, díky naším přátelům jsme ani jeden den nestrádaly jejich nedostatkem. Naše dny dostaly pevný řád: ráno v 7,00 jsme se přes TV Noe účastnily mše svaté se sv. Otcem, po ní byly Ranní chvály a pak výstava Nejsvětější svátosti. V adoraci jsme se postupně střídaly.až do oběda. Jedna se modlila a zbytek šil roušky. Další se postarala o oběd a nákup. Odpoledne nám zbyl čas i na procházku do přírody. K Nešporám jsme přidaly společnou modlitbu Růžence a Korunku k Božímu milosrdenství. My pracující jsme si první měsíc užívaly snídani a oběd bez stresu a sladký život bez ranního budíčku v 5 hodin. Po prvním pohodovém měsíci v nás  začaly klíčit otázky: Jak to všechno skončí?  Co bude, jestli nás propustí z práce?  Jak  tady budeme dál existovat  bez pojištění?  A co naše rodiny, přátelé, sestry v zahraničí? Začalo pro nás období zkoušky naší důvěry. V praxi si ověřovaly, jak žijeme to, co se denně modlíme  v modlitbě odevzdání. „Můj otče, odevzdávám se Ti, učiň se mnou, co se ti zalíbí. Ať se mnou učiníš cokoliv, děkuji ti za to…“

První „jobovka“ přišla v půlce dubna, když se sestra Ľubica dověděla, že koncem měsíce musí ukončit práci v papírnictví, kterou měla tolik ráda.

Mezi  tím přicházeli od Pavly z Anglie opakované zprávy o zrušení  letů a její návrat se posunul na dobu neurčitou.  Naše denní rouškové výkony se začaly pomalu ztenčovat. Ľubica se pustila do intenzivního hledání nového zaměstnání. Naše novopečená regionální ekonomka téměř měsíc zápasila s příjmy a výdaji v sedmi různých měnách a Magda se rozhodla rozšířit zásoby ve své „keramické dílně“. Nakonec na roušky zůstala jenom sestra Božena, která jako zaměstnankyně Charity to vzala jako svůj homeoffice a věrně vytrvala až do svého návratu do práce.

Teď už je vše minulostí. Budíky zase vyzvánějí od páté hodiny ranní, Ľubica má novou práci a navíc i zkušenost, že ne všechno, co v inzerátech na internetu vypadá úžasně, odpovídá realitě. Pavla je zpátky doma…

 Zdá se, že se život vrátil do starých kolejí. Ale ne až tak úplně. Jsme teď  bohatší o zkušenost, že Pán nás neopustí a dá nám v pravou chvíli to, co potřebujeme. Dokážeme žít z této zkušenosti a nepropadneme zase pochybnostem, když se někdy ocitneme v jiné „době rouškové“?